Označení pro výsledek ↗jazykového kontaktu, při němž sociálně podřízený jazyk mateřský (L₁) působí „zdola“ na dominantní druhý jazyk (L₂) a spouští tak za určitých okolností změnu L₂ v L₂ʼ. L₂ʼ tak představuje regionální n. funkční varietu L₂, jež se za určitých okolností může stát základem nového jazyka.

Pojem s., k němuž byl později dotvořen párový termín ↗superstrát, se etabloval v 19. stol. pro vysvětlení hláskových změn, k nimž došlo vlivem podřízeného jaz. V historické jazykovědě se jím zpravidla rozumí jazyk původních obyvatel, který byl překryt jazykem imigrovaného, mocensky dominantního etnika, a někdy se dodává, že L₁ v důsledků jazykového posunu jeho mluvčích k L₂ zanikl. Tak v provinciích přičleněných k Římské říši do koloniální latiny pronikají substrátové interference z jazyka Keltů, Iberů a Dáků. Úplný zánik jaz. ale pro s. není podmínkou, stačí omezení jeho užití v určitých centrech, regionech n. doménách. Příkladem s. je keltský s. v anglosaštině, laponský s. v severogermánských jaz., s. lokálních jazyků v indické variantě angl. apod. V případě římské expanze jsou jazykové změny důsledkem nevyváženého ↗bilingvismu mluvčích lokálních jazyků a vulgární latiny a ↗jazykovým posunem od L₁ k L₂, který v daném regionu vedl ke specifickým změnám L₂ v L₂ʼ. Jinak fungovala psaná latina, která ve středověku i později v humanismu fungovala jako ↗lingua franca vzdělaných vrstev a zapůsobila tak na formující se standardy původně jen vernakulárních lokálních jazyků, v nichž v podobě ↗latinismů zanechala výrazný kulturní ↗superstrát především v oblasti terminologické i poté, co ji v roli lingua franca v dlouhém 19. stol. ve střední Evropě nahradila němčina, po druhé světové válce ruština, s globalizací angličtina.

Pojmu s. se užívá i v kreolistice při vysvětlení vzniku ↗kreolů, jejichž gramatický s. se formoval jednak v historicky jiném typu kontaktové situace, jednak jiným způsobem. Zmíněné historické příklady si jsou podobné jednak limitovaným osvojením koloniálního jaz. a posléze i masovým jazykovým posunem k jinému jaz., jednak převládajícím typem ↗výpůjček. To v sociolingvistice vede k zobecnění substrátové situace (srov. např. ✍Sankoff(ová), 2001) a aplikaci pojmu s. rovněž na výsledky jazykového kontaktu v rámci moderní urbánní n. jiné migrace a s ní spjatého jazykového kontaktu. Pro substrátovou situaci je příznačné přenášení způsobů výslovnosti z L₁ do L₂, uplatňují se i repliky morfosyntaktických konstrukcí a větných vzorů L₁ při užívání L₂, zatímco lexikální výpůjčky se – podle konkrétní kontaktové situace – omezují na označení míst, řek či pohoří, specifických druhů zvířat, plodin n. pokrmů, resp. též zvyků a jiných specifických sociálních fenoménů. Zmíněné omezení lexikálních a rozšíření např. syntaktických výpůjček souvisí mj. s tím, že při jazykovém kontaktu s prestižnějším L₂, resp. při posunu k němu, je snazší identifikovat a kognitivně kontrolovat lexikum neprestižního, sociálně hendikepujícího jazyka a vyhnout se jeho užívání než kontrolovat přenesenou výslovnost n. morfosyntaktické vzory. Zmíněný interferenční substrát přitom L₂ proměňuje v L₂ʼ jen tehdy, když nejde o substrátové interference v jazyce izolovaných mluvčích, ale o substrátové interference v jazyce širokých sociálních vrstev, resp. o jazykový posun širokých sociálních vrstev.

V souvislosti s č. se diskutuje obtížně doložitelný keltský s. (✍Blažek, 2000), resp. vliv pračeštiny na českou redakci staroslověnštiny (viz ↗vliv staroslověnštiny na češtinu). Do substrátové situace spjaté s jazykovým posunem se podle ✍Bergera (2003) v č. zemích 10.–11. stol. a na konci 14. stol. dostává němčina, českým s. lze vysvětlit syntaktické i specificky omezené lexikální bohemismy ve vídeňské němčině v rámci ↗češtiny v Rakousku. V bohemistickém kontextu je pojem s. relevantní i pro ↗romský etnolekt češtiny.